K čemu jsou nebo mají být nedělní chvály? Je to snad blok písní, kdy se mám zamyslet nad sebou? Mám si poslechnout, co kapela připraví a poskytnout jim konstruktivní kritiku toho, co by mohli zlepšit? Měl bych si hlídat, jestli mě zpěváci častým opakováním některých frází nechtějí náhodou k něčemu zmanipulovat? Mohu podupávat při písních, které se mi líbí a vyhovují mi nastavením svého tempa a u těch „uspávacích“ se zabavit po svém? Měl bych být strážcem teologie textů, abych náhodou nezpíval něco, čemu nevěřím?
Takových otázek (mnohdy nevyřčených přímo) jsem za dobu svého působení v církvi slyšela mnoho a jistě byste sami přidali další. Já ale věřím, že v sobě chvály v neděli ve sboru nesou obrovskou hloubku. Jedna strana věci je hudba samotná, která odpradávna propojovala davy, působila na lidské prožívání různých situací, uměla rozveselit, rozplakat, roztančit, podtrhnout vážnost události apod. a umí to i dnes. Druhá součást jsou texty. Autoři písní jsou normální lidé, kteří prožívají stejné těžkosti a radosti jako my, ale díky talentu, který mají od Boha a inspiraci u biblických autorů, jsou schopni napsat písně, ve kterých se my potom můžeme inspirovat a najít vyjádření naších vlastních myšlenek a postojů. V samotné Bibli najdeme opravdu mnoho částí, které při bližším zkoumání a čtení různých učených komentářů směle můžeme vnímat jako písně. A to v tuto chvíli nemluvím pouze o Žalmech, které všichni známe a víme, že byly zpívané.
Co je ale důležité na nedělních chválách ve sboru, je naše aktivní zapojení! Když hledáme v Bibli místa, která o chvále mluví – naprostá většina z nich nás vybízí k aktivní chvále. Kdybych je tady chtěla všechny vypsat, nestačilo by mi místo. Jedno ale chci citovat za ty ostatní: Haleluja! Zpívejte Hospodinu novou píseň, shromáždění věrných ať chválí jej! (Žalm 149, 1) Není tam napsáno: Jděte v neděli do církve poslechnout si v písních, jak máte žít a nebo zapřemýšlet nad životem, ale aktivně vyjádřete svou vděčnost v nové písni, chvalte Boha. Nejedná se jen o pár vyvolených , kteří by měli zpívat, ale celé shromáždění. Nedávno jsem na téma společného zpívání církve četla zajímavou knihu[1] od autorů Keith a Kristyn Getty, kteří slouží ve chválách v Americe v Nashvillu, a některé jejich myšlenky se mě dotýkaly natolik, že bych vám je chtěla v překladu citovat:
- Nezpívej proto, že miluješ zpívání, nebo nebuď potichu jen proto, že ho rád nemáš. Zpívej z lásky k tomu, který tě stvořil a zformoval a dal ti tu schopnost zpívat.
Věřím, že je třeba si připomínat, kdo je zdrojem naší chvály a co pro nás Ježíš (, ať už obecně pro lidstvo, nebo konkrétně pro mě) vykonal. Jakým způsobem či stylem v našem sboru chválu vyjadřujeme je pak dáno lidmi, kteří do této služby byli ustanoveni. Možná, kdybyste byli na jejich místě, vybrali byste jiný styl, jinou píseň, jiné nástroje… ale věřte, že každý z chválícího týmu upřímně hledá způsob, jak Boha nejlépe chválit, způsobem, který je pro něj přirozený a pokud to bude způsob, který bude blízký i vám, pak je to bonus, za který můžeme být všichni vděčni.
- Nikdo z nás nepřichází s tím, že by měl v životě vše vyřešené. Potřebujeme zpívat písně, které s touto realitou počítají, aniž by v nás vyvolaly zoufalství, ale povedou nás ke skále, která je vyšší než my sami.
- Když zpíváš v církvi – rozhlédni se. Povzbuzuj další tím, co zpíváš a očekávej povzbuzení díky skutečnosti, že jsou zde ostatní, kteří zpívají s tebou a k tobě.
Ano, na bohoslužbu přicházíme s různými otázkami, strachy, zlobou a dalšími zmatky, ale právě tím, že začínáme písněmi, můžeme obrátit svou pozornost od našich zmatků jiným směrem. Dáváme tak prostor Duchu svatému, aby mluvil k našemu srdci a naše otázky, strachy a zlobu řešil. Někdy naše duše potřebuje přikázat – Zpívej! Kolikrát v této situaci nacházíme autora biblických Žalmů. Naše duše možná emočně nemá sílu a logicky třeba ani důvod, ale když se rozhlédneme kolem a vidíme ostatní chválit Boha, naše duše si dá říci a Bůh zaslibuje, že ji bude chránit ode všeho zlého. Ne bezdůvodně je církev přirovnávána k tělu, kdy jedna část potřebuje druhou a trpí-li jedna část, trpí celé tělo.
- Když zpíváme, není to tak, že by se Bůh zázračně zjevoval (On je všudypřítomný v každý čas). On není nikdy nepřítomný – to my často jsme!
K čemu by tedy měly být nedělní chvály? K připomenutí naší duši, že důvěřujeme Božímu plánu pro náš život i když tomu okolnosti nenasvědčují. K povzbuzení jeden druhého, že k sobě patříme nehledě na to, odkud pocházíme. K jednotě mezi námi a nebem. K připomenutí si Božího jednání a naplnění jeho slibů. K vyzbrojení naší duše pro zvládnutí dalších dnů nadcházejícího týdne a v neposlední řadě také k přípravě našeho srdce na Boží slovo, které po čase chval většinou následuje.
Modlím se, abychom uměli překonat předsudky, v případě nesouladu hudebního stylu chval s naším vkusem či schopnostmi a zaměřili se na toho, který je podstatou všeho a nechali ho jednat! Věřím, že pro nás má připraveno mnohem víc, než si dovedeme představit, a to jak pro jednotlivce, tak pro celý náš sbor!
[1] GETTY, Keith a Kristyn GETTY. Sing!: how worship transforms your life, family, and church. Nashville, Tennessee: B&H Publishing group, [2017]. ISBN 978-1-4627-4266-0.