Dnes si dovolím pár důležitých věcí o zvukařině. Je několik zvukařských disciplín. Za prvé nahrát a vymixovat zvuk do nahrávky, tzn. vytvořit „studiovou nahrávku“. Za druhé zpracovat (vymixovat) koncertní produkci pro posluchače, kde se neočekává že se publikum přidá svým zpěvem. Za třetí zpracovat zvuk pro církevní potřeby, tzn. s očekáváním, že bude shromáždění společně zpívat.

Zaměřím se dnes na třetí disciplínu, tedy zvučení církevní akce. Základním úkolem zvukaře je vždy zpracovat přinášený zvuk hudebníků do reprobeden pro posluchače.

Zvukový výsledek má pak v této oblasti tři důležité předpoklady.

 

1. Umění hudebníků

Předávaný „materiál“ je aspoň na takové úrovni, že to není ostuda. Ne nadarmo se slangově říká: „shit in – shit out“. Když je produkce nedobrá, tak to sebelepší zvukař nedožene.

 

2. Prostor a ozvučení

Aneb, v jakém prostoru se produkce odehrává a jaké je zvukařské vybavení.

Naštěstí je dnešní základní vybavení již na vysoké úrovni, proto si myslím, že není potřeba moc vysoká investice pro pořízení základní aparatury. Budu vycházet z toho, že zvukař má základní, nikoli profesionální vybavení. Když bych měl seřadit potřebné zvukařské vybavení podle potřeby kvality.

1. Reprobedny. Ty jsou na konci zvukového řetězce. Můžete mít sebelepší vstupní, či pomocné „nářadí“, které přináší kvalitní zvuk, ale pokud tuto kvalitu reprobedny nepojmou, je snaha marná. Můžete mít výborné mikrofony, zesilovače, efekty, ale všechna ta kvalita se ve špatných bednách přinejmenším utopí.

2. Mixpult. Jsou i značkové pulty, které nemusí být drahé. Navíc lze se vybavit poměrně levně i digitálním pultem. Někteří zvukaři však neopustí „analog“ kvůli horšímu zvuku „digitálu“. Ano uznávám, jistý rozdíl tam je, ale běžný posluchač to nemusí postřehnout. V každém případě by mixpult měl mít dostatek vstupů, možnost aspoň 2x aux (pro monitory, externí efekt). Mixpult může být k dobru vybaven vestavěným FX efektem. Co však považuji za nejdůležitější, jsou minimálně jedny parametrické korekce. Vždy to začíná na středech. Znamená to, že jeden potenciometr slouží pro výběr frekvence, druhý potom pro zesílení, či zeslabení zvolené frekvence. U lepších pultů bývají ještě param. korekce i na basových frekvencích. U ještě lepších pultů jsou param. korekce i na vyšších středových  frekvencích. No a dokonce u digitálních mixpultů jsou 4x parametrické korekce, navíc i s možností odfiltrování hlubokých basů, či vysokých frekvencí. V každém případě mixpult, který nemá žádné parametrické korekce, je nepoužitelný. Pouze basy, středy, výšky jsou doopravdy nedostatečné.

3. Mikrofony. Dnes se dají pořídit slušné dynamické mikrofony i za 1500,-. Je důležité mít k dispozici více druhů. Z důvodů, že jiný mikrofon potřebuje muž, jiný žena, jiný řečník. Mužské a ženské hlasy mají svá specifika. Takže např. mít 5 mikrofonů, z toho třeba 2x Shure 565 (který je přeci jenom nejuniverzálnější), a ostatní mít třeba od AKG, Sennheiser apod. Doporučuji si od odborníků (prodejců, či zvukařů) nechat poradit. Asi je vhodné mít ve výbavě i kondenzátorový (nedynamický) mikrofon. Pro snímání nástrojů či vokálů z větší vzdálenosti. V tuto chvíli se nebudu zabývat mikrofony na bubny, protože to je na samostatný článek.  

 

3. Umění zvukaře

Zásadní poznámka: úkol „křesťanského zvukaře“ je jedna z nejtěžších hudebních disciplín. Proto chovejme k našim zvukařům úctu a uznání. Zvučení v církvi je doopravdy těžký úkol.

Tady pár rad jak na to. Vždy je potřeba hlasitost nástrojů přizpůsobit podle nástroje, který je sám o sobě akusticky nejhlasitější. Mohou to být bicí, percuse, trumpeta, pozoun, saxofon, flétna, akustické piano apod. Úkol zvukaře je převzít zvuk hudebníků a vnést ho do reprobeden. Celková hlasitost závisí na prostoru produkce, na počtu lidí v „publiku“. Zvuk v sále je zásadně rozdílný, je-li sál prázdný, je-li sál poloprázdný, je-li sál plný a jestli se shromáždění zpěvem připojuje. Určitě zvukař nemůže pracovat jako na koncertě. Zvukař v prvé řadě upravuje zvuk podle sálu. Každý sál je jiný a to musí zvukař zpracovat. Častá zvukařova výmluva je, že to nejde lépe nazvučit, protože je to špatný sál. Jenže “vychytat” akustiku sálu je právě hlavní zvukařův úkol. Samozřejmě zvučit tělocvičnu, nebo nádražní halu je katastrofa.

Narovinu říkám, že skoro neexistuje ideální sál. Zvláště pak v našich církvích. A to je právě hlavní úkol zvukaře, odstranit „škodliviny sálu“. Zvukařův úkol je „vyříznout“, neboli  „eliminovat“ frekvence, které jsou uchu v sále nepříjemné.

Jak na to? Nejlepší je, když může nechat hrát nástroj bez úpravy korekcí. Proto než začne točit „kolečky“ zesílí pouze základní zvuk snímaného nástroje, či zpěvu. Mnohdy není potřeba s korekcemi nic dělat. Může se však nést nějaká například ostrá, nepříjemná, nebo tupá, či basová hlasitá frekvence.

V takovém případě přicházejí na řadu právě „parametrické korekce“. Spodním prvkem (kolečkem -15+15 dB) přidám trochu do +, horním prvek potom pomalu otáčím z levé do pravé úrovně (120Hz – 4kHz). Takovým způsobem najdeme nepříjemnou frekvenci. Po jejím nalezení pootočíme spodním prvkem doleva (-). Tím eliminujeme nepříjemnou frekvenci daného nástroje. Určitě taky s úrovní vyříznutí opatrně, aby nástroj úplně neztratil svůj přirozený zvuk. Zkusím vyjmenovat frekvence, které nejčastěji bývají nepříjemné, takže nejčastěji eliminované.

Jedná se shruba o: 80 Hz, 250 Hz, 600 Hz, 1kHz, 1,6 kHz, 4kHz. To jsou zhruba nejčastější, zkušený zvukař jich určitě zná víc. Samozřejmě také už ví jaké „jedovaté“ frekvence bývají běžné u konkrétních nástrojů. Jako např. elektrická kytara, housle, baskytara, akustická kytara, mužský hlas, ženský hlas, dechové nástroje, bicí, percuse atd.

 

Zkusím zmínit pár jednoduchých základních rad.

Určitě známe když hlas řečníka či zpěváka (čky) je jakýsi nabučený, basový. Mnohdy při vyslovování „P“ hlasem bouchne basová rána do beden. Není nic jednoduššího než ubrat na basové frekvenci. Klidně i víc. Budete překvapení jak hlas přestane být zahuhlaný, ale naopak bude srozumitelnější a budete ho moci přidat víc nahlas.  

Akustická kytara má tendenci bučet na 250 Hz. Dále může mít ostrý, nepříjemný „piezzo“ zvuk. Ten bývá zhruba na 1,2 kHz.

Baskytara bývá problematická. Ta má tendenci rozvybrovat nepříjemné basy kdekoli. Mnohdy baskytarysti nejvíc trpí, protože musí hrát co nejvíc potichu. Doporučuji EQ baskytary vyladit více do středů. Uříznout nejhlubší frekvence, ponechat nebo trochu přidat na 100Hz a středy zkusit přidat na 400Hz, nebo 800Hz. Basa pak ve spektru hudby bude čitelnější. Ovšem když se hraje v dobře zatlumeném sále, či venku v otevřeném prostoru, může si to basák „i užít“. Elektrická kytara a např. virbl, HiHat jsou ostré na 4kHz.

Zvukař musí  mít na mysli, že hudba se skládá z celkového plného spektra od spodních do horních frekvencí. Každý nástroj (hlas) má své místo v jistém frekvenčním pásmu. Každý nástroj či hlas sám za sebe může hrát krásně v širokém spektru. Například piano, akustická kytara, každý buben zvlášť. Jakmile se však všichni spojí dohromady, musí se nástroje řezat. Na svých „vedlejších“ frekvencích se totiž překrývají a tím v překrývajících se místech se zvuk nepříjemně násobí. Tzn. když hraje baskytara, piano se musí na basech ubrat a pianista musí minimalizovat hraní na basové tony, které se potkávají s baskytarou.

Akustická kytara se ve spodních frekvencích „potkává“ s pianem. Pianista musí kytaru respektovat v horních frekvencích. Tak stejně akustika dole respektuje piano.

Nejlépe je, když zvukař je sám i muzikant, protože dokáže lépe rozlišovat složení spektra.

Zvukařina je obor až vědeckého charakteru. Pracuje se s akustikou, fyziologií, psychologií, s uměním. Já sám jsem kromě hudebníka i zvukař. Baví mě to z mnoha důvodů. Jeden z nich je i to, že zvučím kvalitní hudebníky. Kéž by si svou službu křesťanští zvukaři vždycky užívali. Proto muzikanti cvičte, trénujte, aby platilo „super in – super out“!

Jirka

Author Jiří Jelínek

More posts by Jiří Jelínek

Leave a Reply