Proč se neustále vracíme k písním, které se hrály dříve, než jsme se narodili? Mají pro nás stále význam, nebo je to jen záchvěv nostalgie, které se nechceme vzdát?

Přiznám se, že toto je téma, které ve mně v poslední době hodně rezonuje. Nostalgie je definována jako: Původně chorobný stesk po domově, v současnosti obvykle stesk po něčem minulém, zašlém, ztraceném.

Jsou písně mého dětství minulé, zašlé a ztracené? Když je dnes někde slyším, úplně si vybavím situaci, nebo akce, na kterých se dříve hrály. Budu si je pamatovat navždy, ale primárně nejsou něčím, co by mě budovalo a posouvalo dál. Nepopírám jejich hloubku a význam, ale myslím si, že pokud je budeme donekonečna opakovat, pak vlastně svou hloubku a jedinečnost ztrácí. Jednou mi kdosi řekl, že pokud něco žije, musí to jít kupředu – znamená to určitý vývoj – a to se netýká pouze lidského vývoje, ale života obecně.  Stejně jako dítě, u kterého vidíme rozdíl, když maluje obrázky ve dvou a deseti letech. I my, pokud nechceme zůstat stejní, nutně musíme Boha hledat na každý den, a proto si myslím, že naše nové poznání doprovází nové věci.

Zdá se mi, jako bychom se v dnešní chaotické době někdy chytali stébla trávy a vraceli se k písním z dob, kdy jsme měli pocit, že církev byla vidět v ulicích a zdálo se, že rychleji rostla. V této souvislosti mě oslovuje verš z Bible: Jan 7, 37-38: V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ Dále pak čteme, že tak mluvil o Duchu svatém, který v tu dobu na zem ještě nebyl dán.

„Proudy živé vody“ neznamenají nic statického. Není to rybník, ve kterém plavou stále stejné ryby a hnijí všechny možné rostliny. Proud je v pohybu; má nějaký směr, dokáže někoho strhnout – má sílu; dokáže osvěžit; dokáže omílat kameny…  

Tak moc bych si přála, abychom tento proud živých vod zažívali v České republice i v oblasti nových písní chval. Chval, které budou vycházet z našeho vztahu s Bohem, z Božího pohledu na náš národ, ze srdce, které bude zlomené pro Jeho dílo; z Ducha svatého, který naplní naše nitro.

Jistě tím starší písně chval nechci smést ze stolu s prohlášením, že je nepotřebujeme. Jsou pro nás připomínkou toho, z čeho jsme vyšli a co jsme s Bohem už zažili – což je taky dost důležité! Ale pojďme dál a tvořme, inspirujme se na nových místech, ptejme se, čím chce Bůh oslovit dnešní svět, a buďme inspirací pro druhé!

 

Marie Tesárková

Author Marie Tesárková

More posts by Marie Tesárková