Dnes bych se s vámi rád podíval na pravidla, jak psát správně texty písní.
Angličtina patří k jazykům, které nejsou zdaleka tolik svázány deklamačními pravidly, jako naše čeština. Na druhou stranu tím čeština (ve své kvalitní stavbě) nabízí krásné obraty a způsoby vyjádření.
Každá dobrá píseň musí splňovat několik důležitých parametrů. Za prvé je to její obsah, za druhé zpracování tohoto obsahu a nakonec zachování deklamačních pravidel. Znát tyto parametry není dobré jen pro překládání písní z cizích jazyků, ale i pro autorskou tvorbu. A právě na deklamační pravidla se chci dnes zaměřit.
Poznámka na okraj. Je důležité je si uvědomit, že kromě jiného existuje humoreskní žánr, kde jsou deklamační „nepravidla“ přímo žádány. (např Jarek Nohavica, Ivo Jahelka, Ivan Mládek apod.) V těchto písních je pilířem „rým“. A s ním tito mistři umí s vtipem pracovat.
U ostatních žánrů má rým potřebu se objevovat na konci věty. Je to takové téměř absolutní pravidlo. Proto taky měníme slovosledy ve větách tak, abychom se k tomuto rýmu na konci věty dopracovali. Škoda jen, že tato (základní až primitivní) potřeba vypůsobí mnohdy ošklivý nečeský slovosled. Mnohdy to působí až jako „znásilnění“ (trochu tvrdý výraz co?) české věty. Vždy by se měla zachovat „libozvučnost“ věty.
Blíže k autorizačnímu textování se můžeme věnovat v příštím článku. Teď k deklamačním pravidlům.
Základní deklamační pravidla:
A) – neprodlužovat krátké slabiky
Příklady chyb protahováním v křesťanských písních:
Bože – Bóóóóžéééé, Ježíš – Jééééžíš, Svatý – Svááátý, hoden – hóóóódéééén, chvalte – chvááááltéééé, Pane – Páááánéééé atd.
Myslím, že bychom takových slov našli v našich písních mnohem víc. S tím, jak je to napsané už nic nelze dělat. Můžeme však už od této chvíle začít psát nové písně novým, správným způsobem. Text by měl být skládán tak, jako když normálně mluvíme. Samozřejmě s tím, že dlouhé slabiky můžeme zpívat libovolně dlouho. Pozor na ligatury (svázání dvou rozdílných tónů za sebou). To by se mělo týkat opět pouze dlouhé slabiky v textu. Jen výjimečně to lze s krátkou slabikou, když už zoufale není jiná možnost. Například při překladu z cizího jazyka. Může to tak být, ale velmi výjimečně, nikoli libovolně. Prodloužit lze souhlásku „ou“(např. dlooouhoooou).
Nevím proč, ale např. angličtina na toto pravidlo vůbec nedbá a nikomu to nevadí. Češtině to však vadí, proto je potřeba s tím umět pracovat.
Každý jazyk má přízvučné a nepřízvučné slabiky. Jinak řečeno „akcenty“ na slabikách ve slovech. Některé jazyky tyto akcenty mají i podle oblasti, či národa. Nebudu zmiňovat, který jazyk jak a kde, ale budu mluvit o češtině.
Čeština má vždy přízvuk na 1. slabice. S tím je potřeba počítat.
B) – taktovou čarou dělit slova podle výskytu akcentu (přízvuku)
pravidlo dělení taktovou čarou je vlastně jednoduché, ale zároveň zásadní. Pojďme si projít jednotlivé varianty:
1. Slovo o jedné slabice může být kdekoli. Tzn. hned za taktovou čarou na 1. dobu, kdekoli v rámci taktu (každou další osminu v taktu), či jako poslední doba nebo osmina v taktu.
2. Slovo o dvou slabikách nelze rozdělit taktovou čarou.
Takové slovo musí svou první slabikou začínat na 1. dobu hned za taktovou čarou, nebo skončit druhou slabikou před taktovou čarou:
správně. . . . nananana I Pane . . .
správně . . . nana Pane I . . . . . . .
špatně . . . . nanana Pa I ne . . . . .
správně. . . . nananana I budu zpívat. . .
správně . . . nana budu I zpívat . . . . . . .
špatně . . . . nanana bu I du zpívat . . . .
3. Slovo o třech slabikách lze taktovou čarou rozdělit vždy v poměru 2:1. Tzn. Mezi druhou a třetí slabikou
správně. . . . dnes jen Tobě I Ježíši . . .
správně . . . . . . . Tobě Ježí I ši . . . . . . .
špatně . . . . . . jen Tobě Je I žíši . . . . .
4. Slovo o čtyřech slabikách lze taktovou čarou rozdělit vždy v poměru 3:1. Tzn. Mezi třetí a čtvrtou slabikou. Nesmí být uprostřed, tedy 2:2.
správně. . . . jsi Bůh jen Ty I Hospodine . . .
správně . . . . . Ty Hospodi I ne . . . . . . .
špatně . . . . jen Ty Hospo I dine . . . . .
špatně . . Bůh jen Ty Hos I podine . . . . .
5. Slovo o pěti a více slabikách lze taktovou čarou rozdělit určitě vždy před poslední slabikou, tedy např. 4:1, 5:1, 6:1 a tak dále. Výjimečně lze slovo dělit za polovinou slova, tedy v poměru 3:2, 4:2, 4:3. U sudého počtu nikdy uprostřed.
správně. . . . vyvyšuje I me . . .
špatně . . . . . . . . . vy I vyšujeme . . . . . . .
špatně . . . . . . . vyvy I šujeme . . . . .
možné . . . . . vyvyšu I jeme . . . . .
Ukázka několika zásadních deklamačních chyb ve známé starší písni – Žalm 117 :
„Chvááááááltéééééé Hospo / dina,
všichni národové ve / lebte Ho všichni lidé
Na závěr chci říct, že jde o to, snažit se v každém případě o bezchybnou skladbu vět. Pro začínajícího textaře to určitě není jednoduché, ale každou další písní se to stane přirozenou součástí každé písně. Věřím tomu, že naše píle určitě pomůže výrazně pozvednout české chvály na „světovou úroveň“. Nebojme se do toho jít.
Jsem i ochoten a připraven pomoci. Zkušeností s překlady i vlastními texty mám bohaté.
Přeji trpělivost a vytrvalost. Těším se na nové české písně!
Jirka J.
Jiří Jelínek

Author Jiří Jelínek

More posts by Jiří Jelínek