Vezmu-li to hodně rámcově, v minulých článcích jsem zdůraznil potřebu osobní vášně na poli uctívání a vedení chvály, i toho, co (nejen) z ní vychází.
V dnešním zamyšlení bych byl rád výrazně praktický a přiblížil vám, jaké otázky si kladu v roli vedoucího chvály (a dnes to budou jen dvě z nich), a nabídl inspirativní náměty (nad kterými je dobré se alespoň zamyslet a budou-li se vám hodit, prakticky je aplikovat) v oblasti konkrétního procesu vedení chval ve shromáždění.
Otázka 1: Jaké má vedoucí chval funkční nástroje a jak je správně využít k „dobrému“ zahájení vedení chvály?
Uvědomuji si, že před a v průběhu zahájení bohoslužby je na tom každý návštěvník shromáždění tak nějak jinak. A to jak v oblasti duševního rozpoložení, tak i fyzicky či čistě duchovně. (Já vím, stejné je to i se mnou a kapelou, ale my jsme měli cílený čas se na to připravit a snažíme se být v plné zbroji ještě před službou).
Proto ještě před zahájením bohoslužby či menšího setkání, kde bude znít chvála, rád procházím mezi lidmi, prohodím pár slov, obejmu se někým a někoho „jen“ pozdravím (protože vím, že někdo objetí či podání ruky nemá úplně v lásce) či se jen usměju nebo na dálku zamávám. Promiňte, že jsem tak polopatický. Prostě se snažím navázat dobrý kontakt, a přiznám se vám, že pro mě je to důležité 🙂 … ale věřím, že i pro mé bratry a sestry ve shromáždění. Přeci jen budete stát tam „vepředu“ a jedna z věcí, která neprospívá přirozenému vedení (a to oboustranně), je jakási izolovanost „umělce tam nahoře“ :-).
Během úvodních tónů se snažím přenést pozornost nás všech od nás samotných (a našich bolestí a slabostí, které si sebou hold občas přinášíme i do shromáždění) k Tomu, kterého stavíme jako střed našich životů, k Pánu a jeho milosti. Pomoci se uvolnit, stát se součástí shromáždění, připravit srdce, nechat projevit lásku, vděčnost ale i emoce nebo (jen) umožnit přesvědčivé rozhodnutí se s Ním setkat. Chci nás v tu chvíli všechny prostě vzít „na cestu“.
Aby se mi to aspoň trochu podařilo, mohu využít řadu nástrojů, jako jsou např.:
a) verbální pozvání do chval, po kterém bezprostředně zazní znělá píseň – rytmická, zpěvná, dynamická, spíše svižná a přesvědčivá, a také spíše dobře známá než nějaká novinka (tu bych spíše zařadil až do průběhu bloku chval, nebo někdy až na samý závěr),
b) znělá píseň, v jejíž intru navážu kontakt několika slovy, výzvou k chválení, biblickou citací, pozváním ke společnému zpěvu,
c) znělý song s delší předehrou mírně „melancholického“ charakteru (např. se základem položeným na klávesových PADech) – tedy zvukové ploše, jenž např. může a nemusí být doplněna modlitbou, ale která pomůže se naladit, ztišit, aktivovat ke společnému díkůvzdání,
d) jen rytmus, který obstarají bicí či perkusové nástroje v podobě předehry,
e) a capella start např. známého refrénu, který poměrně efektivně „pozve“ lidi k aktivitě (když nezní nic jiného, často se do toho lidé více opřou),
f) nebo prostě zahájená píseň bez jakéhokoliv slovního úvodu – tedy 1. píseň jako předehra k celému uctívání, až po které naváži kontakt s „publikem“ výraznějším pozváním do společného zpěvu a navázáním dalších písní.
Otázka 2: Následují lidé vedení uctívání, a co pro to mohu dělat, aby tomu tak bylo?
Ačkoli v dané chvíli „na pódiu“ sám jako vedoucí chvály vyjadřuji ve chvále vděčnost a soustředím se na Něj, přeci jen potřebuji v roli lídra pozorovat shromáždění a samozřejmě vnímat v Duchu, kam a kudy společně kráčíme a také zda se to daří v podstatě všem. Dle toho mohu volit způsoby, jak pokračovat, zůstat v dosavadním toku nebo změnit směr, a pak společně vykročit dál.
Zde se jako jedna z možností hodí verbální aktivace lidí, jen je nutné ji provádět citlivě a většinou hodně stručně (povzbuzení, výzva k nečekanému, vysvětlení chvíle) a při tom nechat chválu proudit, nepřerušovat. Občas mohu využít chvíle pro vlastní modlitbu v písni či mezi songy, při vhodné příležitosti píseň změnit, využít atmosféry nebo ji upravit, aby aktuálně zapadla, změnit tempo, je-li to prakticky možné (např. vytvořit Codu písně zopakováním refrénu pomaleji nebo ho naopak více rytmizovat – dle potřeby), přejít do jiné tóniny nebo dokonce i rytmu. Možná je i změna doprovodu – místo bohaté kapely jen znějící tichý PAD nebo akustická kytara např. s otevřenými akordy, citlivé nástrojové sólo (které nemá za cíl strhnout na sebe pozornost), zajímavý hudební podklad pro spontaneitu kapely (zpěvy i instrumenty) a shromáždění – vlastní slova, zpěv v jazycích, prorocká píseň, proklamace, anebo jen zvuk samotné rytmiky se zpěvem.
Úžasné místo v „nástrojích“ vedení chvály je a capella, tedy zpěv shromáždění bez hudebního doprovodu např. v závěru písně, v předposledním refrénu, nebo na samém konci bloku uctívání. Nechat zpívat jen lidi (např. závěr písně), aniž byste zpívali vy (prostě se tak nějak zvukově vytratíte). Na řadu může přijít občas i provedení konce písně bez nástrojů do úplného ticha. Ticho (s velkým T:) – nádherný nástroj po uctívací písni nebo spontánním zpěvu. (a jak nějak podobně říká jeden z mých hudebních kolegů Olda: pauza je nejkrásnější hudební značka, a mnozí na ni stále zapomínají:)
Další formou může být práce s dynamikou jednotlivých (nebo vybraných) skladeb – píseň může mít jeden nebo i více vrcholů, gradovat může jeden hudební oddílu songu (bicí, hlasitost, hudební zbohacení z řad členů týmu), a také ztišení a jejich kombinace. Celkem běžným nástrojem vedení je pak zopakování části písně – např. sloky, refrénu, bridge, cody, nebo jen vybrané myšlenkové fráze v textu proklamačního charakteru. Odvážné (a zpravidla to vyžaduje hudební um a nějaké ty zkušenosti – nejlépe nabyté v osobním „domácím“ uctívání) pak může být náhlé vložení jiné písně doprostřed songu (např. refrén či jinou vybranou součást), popř. nechat zaznít „novou“ píseň, a to mám na mysli spontánní zpěv či instrumentalitu, která vznikne na základě prožité chvíle či z inspirace Ducha. Není na škodu (velmi) občasně zařadit fousatý evergreen, který např. pomůže dostat shromáždění „zpět“ a oživí tak říkajíc momentální „unylou“ atmosféru.
Nemusíme se také bát vést shromáždění k fyzickým projevům, ale dělejme to s bázní a velmi citlivě! – pozvednout ruce, pokleknout, (za)tleskat, skákat. Spíše než verbálně (někdy je to také možné) to dělejme vlastním příkladem, nesmí se to ale dít troufale a jen „na oko“. Poctivost a opravdovost zde má zásadní místo.
Chci vás pozvat a povzbudit: Určitě se nad danými (a určitě i dalšími vhodnými a reálnými) možnostmi při přípravě zamyslete, ale moc tyto věci neplánujte, nechte se vést Duchem. On má být tím klíčovým inspirátorem – zčásti při přípravě (to nevylučuji a osobně poznávám – přijímám často předem náměty, jak to při plánované službě udělat), ale hodně pak i na „pódiu“. Aby to či ono působilo přirozeně (a to je velmi důležitý aspekt), vyžaduje to samozřejmě hudební um, a vědět (a činit:), že je potřeba se stále zlepšovat v tom, co „produkujeme“ – jak jsem psal už ve svém minulém článku :-).
Obecně je velmi vhodné provádět písně jednu za druhou bez chvil ticha mezi nimi, ale nezapomínejme na to, že pokud to není koncert chval, ale služba celému shromáždění k setkání se s Boží přítomností, nehrát jen píseň za písní, ale umět se „zastavit“ (a nechat při tom většinou něco znít) – tedy poskytnout lidem mezi písněmi prostor pro ztišení, spontánní chválení nebo prorockou službu či projevy dalších duchovních darů (slovo poznání, moudrosti, výklady jazyků apod.). Zvuková jednolitost uctívání pomůže celému shromáždění zůstat v proudu, připraví místo Duchu Božímu k jednání, pomůže udržet lidem pozornost na Něj (bez někdy „trapného“ čekání na další píseň) – tedy snažit se o nepřerušování, ačkoli občas chvíle ticha takový prostor poskytne určitě také.
Vše citem: vnímat v Duchu, sledovat na lidech, vedoucích shromáždění i členech vaší kapely.
Dejme se nést Božím Duchem, vždyť „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Pán!“
Ivan Růžička
MOZAIKA WORSHIP & KS Mozaika Hradec Králové