Postavil-li nás Bůh jako služebníky na poli vedení chval a uctívání v dnešním světě, potřebujeme budovat klíčové součásti tohoto úkolu, abychom v této roli obstáli – před Bohem, před těmi, kteří ho milují a následují, ale snad mi dáte za pravdu, že i před sebou samým.
Budu dnes víc osobní: pro mě to znamená především mít „srdce služebníka“ – tak, jak je principiálně Ježíš příkladem (Filip 2:6-9) – nehledal svůj prospěch, nevyvyšoval své jméno, nevyžadoval službu, ale sloužil. A při tomto postoji chci také pracovat na svém vystrojování – rozvíjet Bohem věnované a potřebné dary k službě v oblasti umělecké, schopnosti vedení, praktické spolupráci s lidmi (chcete-li: týmové práci) apod. Ale v první řadě chci bedlivě a neustále střežit své srdce – dovolte mi malou ilustraci (možná trochu kýčovou, ale myslím, že i docela trefnou, a hlavně takovou, jakou si sám připomínám): Kdo roste v darech a ne v charakteru, je jako plující ledovec, který nemá pod hladinou dostatečnou základnu a snadno se převrátí. Nechci tedy zapomenout, že důležitější není to, co jsem dostal, ale to, co rozmnožím a zachovám (Mt 25:14n), a to při správném postoji srdce – ono totiž až tam „nahoře“, kam se podaří ve službě vystoupat (chceme se přeci zlepšovat a nabídnout službu „na úrovni“, nebo ne?), začínají dvě cesty: cesta pýchy nebo cesta pokory, a jen na nás v tu chvíli je, kterou z nich se dáme. Abych obstál, potřebuji bytostně vycházet z poznání Otcovského srdce (Řím 8:14-16), jeho slova (Řím 10:17) a také každodenního následování. Tak jak připomíná Ž 50:23, že Jeho „…oslaví ten, kdo (nejen) přináší oběť chvály, (ale) ten, kdo jde Jeho cestou“.
Jako služebníci v oblasti vedení uctívání nemáme roli zástupného kněze, ale „Ženichova přítele“ (J 3:29-30), tedy toho, který s radostí doprovází Nevěstu ke svatebnímu obřadu (a to je pro mě jeden z obrazů uctívání v církvi), něco jako úlohu průvodce, který ukáže směr a doprovází druhé, aby osobně přistoupili a setkali se s Ním. Často vyznáváme, že „Pánu náleží to nejlepší“, ano, předně naše srdce, ale v neposlední řadě to musí být i to, co v životě „produkujeme“. Proto souhlasím s tím, že je třeba mít i důraz na svůj umělecký výkon (jak to připomíná v článku Jirka Jelínek), ale také významnou snahu objevovat prostředky ke kvalitnímu zvuku a současnému výrazu (jak to připomíná v jiném článku Radek Cmiel) … vždyť už starozákonní žalmista vyzývá: „Hrajte dobře a zvučně“! Pro mě osobně to znamená napínat síly na nekončící cestě stálého hledání a nalézání, systematického rozvoje darů a těch nejlepších momentálních výkonů založených nejen na důležité vášni (kterou jsem připomínal v článku minule :)), ale i poctivé přípravě – duchovní a umělecké. Prostě dělat maximum, aby to, co přináším, bylo „to nejlepší“, co mohu aktuálně dát… ale ani s tím se nespokojit a usilovat o víc. F. Nietzsche výstižně řekl: „ Abych uvěřil v jejich Spasitele, museli by mu zpívat ty nejkrásnější písně, (a také je zapotřebí, aby na nich bylo víc vidět, že jsou spaseni).“ A to bych fakt chtěl!
A v oblasti přímého vedení druhých při uctívání jsem tedy přesvědčen, že se potřebujeme učit určité rovnováze – a to mezi vůdcovstvím, jež dává službě přesvědčivost (při které se lidé cítí bezpečně a mohou vás svobodně následovat), a niterném postoji Ženichova přítele, kterého není třeba upozorňovat, aby na „svatebním obřadu“ zůstával v pozadí, protože on ví, že něm to není (a ani o jeho produkci) – on to ví, rozumí své úloze a stojí v ní jako skromný a věrný přítel Ženicha a služebník Nevěsty. Přesně tak, jak apeluje Matt Redman: „Veďte silně, aby se lidé přidali, ale ne tak silně, abyste se stali středem pozornosti.“
Takže „to nejlepší“, co mám a dávám, ta „produkce“, jejíchž jsem tvůrcem, a které jsem součástí, je to, co mám uvnitř a ozývá se ven. Jedno i druhé … a vlastně je to jedno a totéž 🙂
A tak si neustále připomínám, že charakter je zásadnější, než to, co dělám, a že víc, než použití darů, je stav srdce. Chci vždycky milovat víc Dárce, než dary, …ale také (a vlastně právě proto!) to, co jsem dostal, nechci přestávat rozvíjet a plodně používat.
(Při tom všem ale nechci nezapomínat si zachovávat smysl pro humor …prostě: nebrat se tak vážně 🙂 a vždy, když tvořím, dělat to s opravdovou radostí a – co možná nejčastěji – „vidět, že je to dobré“, to nejlepší! 🙂 /Gen 1. kap/).
Ivan Růžička
Mozaika Worship & KS Mozaika Hradec Králové